Během čekání na začátek ranní inscenace s názvem Mikrosvěty mám možnost pozorovat a vyslechnout si interakce rodičů s jejich dětmi. „Není ti zima? Máš trochu ledové ruce.“ „Podívej, jaké mám hodinky!“ Nejrůznější zvuky okolí harmonizují se šustěním obalu od sušenek a spokojeným chroupáním nedokačkavých dětí. V průběhu své krátké pedagogické kariéry jsem si všimla častého podceňování schopností dětí. Tato skutečnost se mi potvrdila, když jsem slyšela reakce dětí na otázku tvůrců „Jaká slova, které znáte, začínají na mikro?” Od pětiletého dítěte bych opravdu nečekala odpovědi jako mikroskop nebo mikroorganismus, ale v tom právě tkví jejich kouzlo.
Ještě před usednutím na malé obláčky hledali diváci pomocí kukátka vytvořeného z dlaně malé předměty rozmístěné náhodně v prostoru. Zkoumali, jaké ony předměty jsou – měkké nebo tvrdé, jestli nějak voní nebo zapáchají, mají hladký nebo nerovný povrch? Inscenace zkoumala a zabývala se mikropohyby i mikrozvuky. Pozornost dětského diváka udržovaly tvůrkyně neustálou akcí a vlastním zaujetím svých těl a možnosti vytvořit z nich proměňující se krajinu, po které mohou dvěma prsty dobrodružně kráčet. Cestování a proplétání těl nahradila kouzla s mizejícím kamínkem, postupně se přidávaly další malé předměty, ze kterých dětští diváci začali stavět své vlastní světy. Závěrečná hra musela být ukončena spolu s inscenací, po které následovala diskuze. V ní tvůrci (Jazmína Piktorová, Sabina Bočková a Václav Kalivoda) přiblížili, jak vypadal předcházející výzkum, co vše se museli naučit nebo také to, že ne na každou šišku se dá hrát.
Kvůli zranění performerky Silvie Grachové bylo místo work in progress duetu Colliding Stories uvedeno sólo tanečníka a akrobata Yanna Szutera s názvem Something wants to collapse. Poprvé jsem měla možnost vidět novocirkusovou techniku cyrwheel, která si vyžaduje ovládání nejen svého těla, ale i těžkého železného kruhu ve velikosti člověka. Autor sám v diskuzi přiznal, že se při zkoušení jednou udeřil do hlavy a jednou si nechal přejet cyrwheel prsty, ale naštěstí to jsou chyby, které si člověk velice snadno zapamatuje. V průběhu představení vyslala Silvia papírové letadlo s vysvětlením své nepřítomnosti na jevišti a nutné změny v programu, čímž podpořila samotné téma Yannova sóla. Občas, když vzlétneme příliš vysoko, nedokážeme bezpečně přistát. Ať už se jedná o metaforu nebo skutečnou situaci, inscenace se soustředila na moment samotného letu, odolání gravitaci a touze plout vzduchem.
Předposlední večer zakončily tři krátké taneční filmy, které prokázaly, jak různorodé může být spojení tance a filmu. První z nich, Host/Guest, spojil pohyb a absurdní komedii o původně nevinném pozvání na návštěvu. Gestickým pohybem provedli diváky nově vybaveným bytem i rozpadající se stavbou. V experimentálním filmu …Or to Be se ve stejném čase přehrávají dva různé pohledy na místnosti ve stejné budově. Dva performeři se pohybují prostorem, aniž by na sebe vzájemně reagovali, dokud nedojde k nevyhnutelnému střetnutí. Poslední z filmů, Human Habitat, nás přenesl do nádherné krajiny Arktidy. Ve sněhem zavátých horách se autorka až rituálním tancem snažila poukázat na negativní vliv rozmáhajícího se průmyslu.
Text: Petra Skalíková. Foto: Kamil Hauptmann.
Comments