Jak jinak zakončit festival než plně nabitým dnem plným tancem. Po pozdní snídani jsem se vydala procházkou centrem do krásných prostorů Hnízda, abych se přiučila něčemu novému o novém cirkuse. Přednášku vedla Veronika Joštová Štefanová, která se mimo jiné zaměřuje na interdisciplinární formy umění a ze které jsem stále ještě unešená. Do té chvíle jsem měla o novém cirkuse jen mlhavou představu, většinou z doslechu nebo z vyprávění přátel, a nedokázala jsem si plně představit, co všechno zahrnuje. Získala jsem stručný ale ucelený přehled o historii i současných podobách cirkusu, spolu s tipy na další možnosti vzdělávání se, které v blízké době ráda využiju. Nový cirkus, stejně jako současný tanec, má mnoho podob, které se neustále mění podle vkusu diváků a schopností akrobatů. Prolínání žánrů a překračování hranic vás tak může například zavést k fyzické grotesce, absurdnímu divadlu, performanci, pohybové instalaci nebo analýze pohybu.
Večerní inscenační trojboj zahájila audiovizuální (re)performance Vnorená, kterou rozhodně mohu označit za jedinečnou. Silný příběh nečekaného soužití, těžkostí stáří a nemoci, které mohou ze dne na den ovlivnit váš každodenní život. Hořkosladké vyprávění střídaly nebo doplňovaly pohybové části, na kterých pracovala performerka Lívia Mendéz Balážová pár dní před uvedením. Díky principu reperformance se pro každou reprízu vybírá jiný performer, v tomto případě se tanečnice k dílu opětovně vrátila. Celkový zážitek byl umocněn nejen pohybem performerky, ale také scénografií (pět symetricky rozmístěných van, napuštěných vodou) a zvukovou instalací (na místě mixované skladby a zpěv).
Časová kolize naplánovaných představený měla za následek zběsilou cestu do ostravské městské části Poruba a zhlédnutí závěrečné části site-specific projektu Suitcaseboarding. Dílo ve mně evokovalo mé vlastní téměř každotýdenní cestování s podobně vypadajícím kufrem, ale narozdíl od toho mého vypadaly jejich už lehce opotřebovaně. A není se čemu divit, protože čtyřkolé úschovny oblečení, v tomto případě nejspíš prázdné vzhledem k lehkosti manipulace s nimi, létaly vzduchem, byly na sebe skládány a občas nekontrolovatelně padaly k betonové zemi.
Získané informace z dopolední přednášky jsem si mohla ověřit na vlastní kůži na večerní novocirkusové inscenaci Les švédské skupiny rightwaydown, jejíž členové však pocházejí z různých koutů světa. Spojuje je absolvování stockholmské univerzity tance a cirkusu (nyní Stockholm University of the Arts), ze kterého vyústila společná fascinace handbalancingem (balancování na rukou a jeho nejrůznější obměny a možnosti). Námětem se nechali inspirovat lesem a vzájemným působením, respektive špatnými zásahy člověka do přírody. Pohybové části předcházela rezidence, během které nacházeli způsoby, jak nejlépe se sžít s přírodou a zároveň, jak se jí nejvíce připodobnit. Environmentální podtext byl divákovi podán nenápadným způsobem ve formě pozitivního chování lidí, které má ovšem neblahé následky. Některé improvizované části doprovázely slovní instrukce, které divák v předních řadách mohl slyšet. Performeři na závěrečné diskuzi přiznali, že hlavou dolů toho člověk nevidí tolik, navíc s potemnělým světlem, které navozovalo tajemnou atmosféru klesající mlhy, zároveň se ne vždy udrží v pozici hlavou dolů s celou svou hmotností na rukách nebo jen na jedné ruce. Proto si musí navzájem některé změny sdělovat přímo na jevišti, aby jejich společný pohyb a iluze živé přírody zůstal pro diváka skutečný.
Inscenaci Vnorená předcházelo prohlášení slovenských umělců, kteří vyslovili nesouhlas s destruktivním vedením Ministerstva kultury Slovenské republiky, které mimo jiné útočí na kulturní obec, provádí personální čistky, snižuje rozpočty kulturním institucím a ohrožuje práci pedagogů i studentů uměleckých škol. Kultúra má byť otvorená a žiadna iná.
Text: Petra Skalíková. Foto: Kamil Hauptmann
Comments