Ač ne všechno v téhle zvláštní době vypadá růžově, poslední festivalový den takovým byl. A velkou zásluhu na tom měla Burki&com a její našlapaná inscenace Růžový samuraj.
Kdo je pro mě hrdina?
Jaký by měl takový opravdový hrdina být?
Jak by měl vypadat?
A můžu jím být i já?
Tyto a mnohé další otázky inscenace vyvolávala a na některé z nich také nabízela odpovědi – tancem, slovem, hudbou, obrazem. Zamyšlení nad hrdinstvím a jeho podobami se tedy odehrávalo na jevišti, ale taky uvnitř každého z přihlížejících. I jednotliví tanečníci přinesli svůj osobní vhled do tématu a podělili se o to, kdo je pro ně největším hrdinou či hrdinkou. Jinak ale po většinu času tvořili jednoho velkého samuraje, jehož nejvýraznější superschopností byla jejich kolektivní síla.
Pohybové zpracování se nebojím označit za excelentní, protože bylo poutavé, čisté, živé a velmi chytré. Výraznou roli v něm hrála akrobacie, která ale nebyla v inscenaci jen tak na efekt, byla v ní zakomponovaná jako rovnocenný umělecký prostředek k vyjádření emocí, což se s takovou lehkostí ne vždy povede.
Inspirací byly pro umělce při tvorbě mimo jiné výpovědi dětí ze základních škol, kterých se před zkoušením ptali na to, kdo jsou jejich hrdinové a jaké mají vlastnosti. Některé jejich odpovědi zazněly i na konci představení, a trefně tak shrnuly hlavní myšlenky Růžového samuraje. Přitom okouzlující a dojemná na nich nebyla dětská naivita, ale jejich upřímnost a moudrost.
Text: Klára Huvarová, Foto: Marek Dušek, www.dushkovi.cz
Comments