Čtveřice cestujících si zpestřuje nudné čekání na vlak či autobus jízdou na svém kufru. Kufr jim byl, je a bude nejvřelejším partnerem s vazbou na celý život. Společně s ním objeví nespočet tajemných zákoutí během mnoha krátkých, nestřežených okamžiků strávených na zapadlých nádražích. Čím déle totiž musejí čekat, tím více je jejich touha hrát si s prostředím silnější. Chtějí poznávat své okolí ne jako místo, které má nějakou funkci, ale jako místo, které je může inspirovat. K čemu?

 

Odpověď najdete v koláži obrazů z cesta v podání performerů souboru tYhle. Vystaví před vámi situace, které v obměněných variantách zažíváme na cestách všichni, ale každý trochu jinak. Mění se prostředí a lidé kolem nás, ale něco máme společné, většinou na cestách sdílíme stejný záměr – chceme se někam dostat. Ale co když cesta není jen o přesunu z jednoho místa na druhé, ale je hlavně o tom, co se stane během ní? Jako v té otřepané frázi „i cesta může být cíl“.

 

Na cestách musíme totiž často také čekat. Na neznámém místě, s neznámými lidmi, jen se svými zavazadly, až nás okolnosti pustí dále. A když to nastane, spěcháme k dalšímu bodu. U něj se zastavíme a opět poslušně čekáme, než budeme moci pokračovat dále. Spěcháme, abychom mohli čekat. Čekáme, abychom mohli spěchat.

A co děláte vy, když musíte na cestě čekat? Snažíte se zkrotit nadměrné množství svých neposedných zavazadel? Máte potřebu navazovat kontakt s ostatními cestujícími? Nebo se spíš snažíte z chumlu obtížných spolucestujících vysublimovat a netrpělivě vyhlížíte spoj? Kde máte kufr? Popojíždíte s ním po zastávce, lavičce, odjezdové tabuli nebo po dalších cestujících?

 

Přijďte se podívat, jak čekají „suitcase-brorci“ z tYhle. Už jsou na cestě!​

​

#moveprovsechny #moveveverejnemprostoru